Deníček. Ano, to je přesně to, co potřebuju.
Píšu si Deníček. A nevím co mám psát.
Ale vím... Pro někoho je to možná nepodstatné. Ale holky prostě svoje problémy s kluky řeší.
Jaký je můj problém? Po roce a půl jsem začla chodit s někým, koho jsem dřív chtěla. Byla jsem nadšená, konečně ta myšlenka ideálního vztahu a hlavně šťatsného. Šli jsme do toho rychle, aby se to zas nějak neposralo. Hodně holkám by se nelíbil, ale mě je to upřímně úplně ukradený. Ale zpátky k věci.
První dva tři týdny - bezva, idylka. Ale teď postupem času je to horší. Nemá na mě čas. Vždycky na kus roku se stěhují někam jinam, než bydlí (to by bylo na dlouho) vždycky na léto. A to je ode mě trochu dál než jeho normální bydliště.
To zvládneme. Jasně, ale s tím, že budu mít fakt blbý pocity depky, budu cítit pálení v očích jsem fakt nepočítala.
Včera jsme měli být spolu... asi dvě a půl hodiny. Dopadlo to tak, že pro něj nakonec přijeli s tím, že musí k doktorovi. Teda to on věděl, ale měl tam být až později. Nabídli mi odvoz - nechtěla jsem. Chtěla jsem jen být sama.
Šla jsem celou cestu, co jsem šla jen jednou v životě, v bouřce zpátky na autobus. Tam jsem si počkala 20 minut v hezkým mokru a odjela domu. Proč ne. Přijela jsem domů... smutná, zmrzlá a mokrá.
A dnes? Ráno měl být před školou. Nic. Zrovna když jsme mohli být jen spolu, a ne pořád s jeho kamarády. Celý den jsem se mu vyhýbala. Radši jsem se učila. Odpoledne jsem šla za ním... už to bylo OK. Ale po škole byl zase s kamarádama. Dobře, já to beru. Jsou to i moji kamarádi. Ale má málo času, a tak by mohl být se mnou, když s nimi chodí do třídy.
Asi si myslíte že jsem hysterická naivní blbka. Jen vypisuju to, co cítím. Mám náladu teď jen na Aquiel. A ta je nemocná a taky se mnou nemůže být pořád.
Jak jste na tom s klukama vy?








